Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Jana Šibíka
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
7 otázek pro fotografa Jana Šibíka
Nedávno jsem cestoval pražskou Spálenou ulicí a byl jsem velmi překvapen, když jsem vás zahlédnul vcházet do jednoho z domů. Doprovázel vás totiž sympatický pejsek neurčité rasy, velikosti i zbarvení... Nedlouho po té jsem se v jistém týdeníku dočetl, že Montyho si opatřila vaše přítelkyně Martina a jak rád ho chodíte venčit. V rozhovoru vyjadřujete nadšení a radost. Připadá mi, jakoby to byla vaše první "psí" zkušenost?
Ano, je to moje první psí zkušenost. Vždycky jsem toužil mít psa, ale vzhledem k tomu, co fotím a jak často jezdím do zahraničí, to nebylo nikdy reálné. Musím říci, že jsem se ze začátku trochu bál. Mám doma plno věcí, negativy a obával jsem se, že mi pes něco rozkouše. Bydlím na Praze 1, v celém bytě jsou parkety a obával jsem se, že je pes poškrábe. Musím ale říci, že Monty je prostě skvělý. Je hodně fixovaný na paničku, která teď přestala pracovat a věnuje se mu 24 hodin denně. Jediný, s kým může jít Monty na procházku, jsem já, ale každé odloučení od paničky prožívá velmi emocionálně... Párkrát jsme ho nechali 2-3 hodiny doma samotného a opravdu nikdy nic nezničil...
Nebudu skrývat obdiv k vaší fotografické práci. Nádherné snímky, které většině z nás dokáží alespoň na čas převrátit pomyslný žebříček priorit. Pravda, obyčejně ale jen do chvíle, než zase začneme vzrušeně nadávat nad účtem za telefon, výsledkem voleb, či obsílkou z jakéhosi úřadu... Některé vaše snímky jsem si připomenul v okamžiku, kdy jsem na výstavě psů fotografoval jakéhosi utrápeného načesaného psího šampióna, obklopeného blýskavými poháry a skupinkou vítězných tváří. Přepadl mě najednou pocit zbytečnosti a trapnosti. Jak se vám fotografuje v prostředí, kde "o nic nejde" a koncentrace snobů na čtverečním metru se zdá být k nevydržení?
Fotografuje se mi dobře, protože je to v naprosté většině zajímavé. Málokdy se stane, že je ta věc tak nudná, že by mě to štvalo. Když fotím do Reflexu normální reportáže v naší republice nebo nějaké rozhovory, setkávám se zajímavými lidmi a mám čas s nimi hovořit. Kdybychom v Reflexu dokumentovali život "slavných lidí" a pravidelně bych musel chodit je fotit na večírcích, jak si berou lososa, tak to by mě asi opravdu štvalo. Tohle ale v Reflexu neděláme. Náplň časopisu je opravdu široká a zajímavá. I věci, kdy o nic nejde, mě zajímají.
Legendární český fotograf Jindřich Marco mi kladl na srdce, abych nezkoušel fotografovat nic jiného, než psy. Jako ve většině oborů lidské činnosti, nastupuje prý i ve fotografii velmi úzká specializace. Jindřich Marco mne dokonce varoval, abych se nepouštěl do fotografování například koček či koní. Souhlasil by jste s tímto pohledem na fotografii?
Já bych s tímto pohledem souhlasil částečně. Když člověk začíná fotografovat, tak musí fotografovat všechno. A to z jednoho prostého důvodu: aby zjistil, který žánr fotografie je mu nejblíž a kde se dá předpokládat, že dosáhne těch nejlepších výsledků. Ze začátku je nutné osahat všechno. Proto je dobré nosit foťák na krku a fotit od lamp na zdi až po zrezlé zámky. Prostě patetické fotky, kterými si musí projít každý fotograf a objevovat stále nové a nové žánry. Když potom objevíte to, co je vám nejbližší a co vám nejvíc sedí, tak potom souhlasím s tím, že je dobré, aby nastoupila úzká specializace. Potom už nejde fotit všecko. Ale ze začátku je to důležité.
Vaše snímky bezesporu mají nezaměnitelný rukopis. Ten je velmi patrný zvláště u fotografií, které se věnují těm nejzávažnějším tématům lidské existence, jako je bolest, ztráta života i válečné konflikty. Dokonce i "sportovní série" indických zápasníků nemusí mít popisku s vaším jménem. Autorství je jasné na první pohled. Daří se vám ale vtisknout svůj fotografický rukopis například snímkům ze svatby vašeho kamaráda - novináře, nebo třeba fotkám Montyho?
Snažím se ten rukopis vtisknout i do fotek ze svatby. Fotil jsem třeba svatbu Honzy Hřebejka, se kterým kamarádím už řadu let a není to tak, že bych chtěl fotky udělat jiné a oni by pak nebyli spokojení. Samozřejmě chci, abych nepropásl polibek, prstýnek. Aby na fotografiích byli samozřejmě rodiče. Ale mimo to se samozřejmě snažím udělat nějakou fotku jakoby navíc. V neobvyklém prostředí, nejenom na obřadu, ale třeba i doma, kde se svatba připravuje a kde mám šanci udělat více reportážní fotku. Když fotím Martinu, tak také chci zajímavou fotku třeba se psem. Ale lidi nakonec stejně chtějí klasickou fotku. Fotil jsem svatbu kolegyně z Reflexu Veroniky Bednářové, Bohoušovi Pečinkovi, Mírovi Bosákovi a ti ocení i méně obvyklý pohled. Rodiče ale chtějí tu klasiku.
Na výstavě psů jsem viděl pyšného majitele čivavy. Fenka měla na krku platinový obojek posázený brilianty, jehož hodnota možná převyšovala sumu tak pracně vybranou během vašich humanitárních sbírek...
Lidi jsou různí. Někdy jsem šokovaný, co je schopen udělat člověk člověku. Absurdit, které člověk vidí, je ve světě hodně. To je dané množstvím individualit. Těžko se dá očekávat, že jednání některých jedinců vás nezarazí, když je na světě 5 miliard lidí. Ač s některými projevy nesouhlasím, obecně si ale velmi cením svobody. V mém žebříčku hodnot je velmi vysoko. Nikoho ale neopravňuje, aby z pozice určité svobody vyhazoval do povětří pizzerie v Jeruzalémě...
Možná, že někdy v budoucnu psychologové či psychiatři dokáží bolest a trápení změřit a zvážit. Vytvoří potom třeba jakousi novou jednotku. A každý budeme vědět, kde leží naše hranice odolnosti... Potkal jsem docela dost lidí ochotných srovnávat množství bolesti při ztrátě blízkého a milovaného příslušníka lidského, i psího světa... konkrétně - znal jsem muže, který se jen velmi těžko vyrovnával se ztrátou manželky. Zní to možná velmi podivně, ale situaci, kdy později nalezl svého psa ubitého v kotci, již neunesl...
Nesouhlasím s týráním jakéhokoliv zvířete, ale asi bych přeci jen rozlišil mezi lidmi a zvířaty. Nedával bych tam rovnítko. Chápu, co psi pro lidi znamenají. Dokáží milovat svého pána a přinášet radost. Uvědomuji si, že pomáhají starým lidem, co už nikoho nemají. Když se ale vrátím k fotkám - připadalo mi docela absurdní, že v roce 2002, kdy Česko postihla katastrofální povodeň, vyhrála fotka slona ve vodě. Já vím, že je to také tragedie, ale nedával bych rovnítko mezi to, kdy lidi přišli o všechen majetek a o své nejbližší. Tím, že vyhrála fotka zvířete, tak jakoby se řeklo to, co vy tady naznačujete. Jakoby to byla ještě větší tragedie, než u lidí. Zvíře je samozřejmě bezbranné a to je emocionální. Já jsem ale byl opakovaně svědkem toho, kdy v Africe ekonomicky dobře zajištění lidé mají psa, který má daleko lepší stravu, než většina tamních lidí. Je to tvrdá realita a je to nespravedlivé.
Všimnul jste si během svých cest, jak věrně psí svět kopíruje ten náš lidský? Na jedné straně psí šampióni, hýčkaní v mnohdy nepředstavitelném přepychu a na druhé straně psí páriové, vyděděnci a nešťastníci dožívající svůj psí osud v jakémsi útulku, na skládce, či na ulici...
Ano, je to tak. Zdaleka ne v každé zemi a světadílu má pes také tu hodnotu pro člověka, jako v civilizovaném světě. Všimnul jsem si, že v arabských zemích vztah ke psům není. Je ale velmi nebezpečné o tom moralizovat. V jiných koutech světa jsou jiné zvyklosti a pokud je budeme posuzovat podle našich tradic a názorů, tak ten střet civilizací, který nyní bezesporu probíhá mezi křesťanským a muslimským světem, se bude jen vyhrocovat. To není otázka jenom psů. To je otázku vztahu k ženám, což beru jako daleko více alarmující věc. Prostě to tak je a je otázka, jestli my máme právo to hodnotit. Právo říci názor mít můžeme. V muslimském světě je ale třeba daleko pevnější vazba rodinná. Tak jako my nacházíme věci, se kterými nesouhlasíme, tak oni by určitě našli něco nepřijatelného u nás. Jediné, co se dá dělat, je že se budeme navzájem poznávat a mluvit o tom. Ne poučovat...
Děkuji za rozhovor.
Jan Šibík (*1963)
Fotografování mi dává pocit, že dělám něco užitečného. Něco, co aspoň někteří lidi respektují a uznávají. Dává mi to, že jsem neustále konfrontovaný s tvrdou realitou světa a se životními hodnotami jiných lidí. O to víc si vážím toho, jak se tady máme dobře.
Jan Šibík podnikl od roku 1985 přes dvě stě cest do všech koutů světa. Fotografoval konec komunismu v Evropě, pád berlínské zdi, sametovou revoluci v Československu i krvavý zánik Ceauceskova režimu v Rumunsku. Byl svědkem masakrů v Sieře Leone a Libérii, hladomoru v Súdánu, Somálsku a Etiopii. Zažil následky zemětřesení v Arménii i Turecku, exodus iráckých Kurdů do Íránu. Zaznamenal války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, v gruzínské Abcházii, Čečensku, ázerbájdžánském Náhorním Karabachu, Jihoafrické republice a Iráku. Genocidu ve Rwandě, uprchlické tábory v Tanzanii, Súdánu, Haiti, Angole a Somálsku. Opakovaně pracoval také na Kubě.
V posledních letech se Jan Šibík zaměřil na konflikt v Palestině. Během celého roku 2004 fotil epidemii AIDS na Ukrajině. V roce 2005 zaznamenal děsivé následky přívalové vlny na Srí Lance, bizarní poměry v komunistické Severní Koreji, pohřeb papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu i Jásira Arafáta v Ramalláhu, odchod izraelských osadníků z pásma Gazy a následky hurikánu Katrina v New Orleansu.
V roce 2004 obsadil v soutěži WORLD PRESS PHOTO třetí místo v kategorii Sportovní příběhy - porota ocenila sérii snímků indických zápasníků kuští. V soutěži Czech Press Photo, určené českým a slovenským fotografům, získal v různých kategoriích celkem čtyřicet ocenění, z toho dvakrát hlavní cenu. Třikrát byl oceněn v soutěži Fuji Press Photographer (v roce 1997 hlavní cenou). Jan Šibík je laureátem ceny 1. června, kterou uděluje město Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv.
V roce 2000 zorganizoval humanitární akci Podejte ruce dětem ze Siery Leone, během které se podařilo vybrat pro postižené děti 1 100 000 korun, a o čtyři roky později - v roce 2005 - uspořádal humanitární akci Chci ještě žít! na pomoc nemocným AIDS v ukrajinské Oděse. Přinesla 900 000 korun.
Publikováno 4.9.2006. 2006, uveřejněno se souhlasem autora.