Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Mgr. Davida Šlajse
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Malíř a scénograf David Šlajs vystavuje své obrazy od roku 1999. Jeho díla viděli diváci v Praze, Buckinghamu, Plzni, Pecsi i Bělehradu. Byl iniciátorem i účastníkem výstavních projektů Czech.arny v bývalé nádražní budově Plzeň-Jižní předměstí a workshopů Meeting point tamtéž. V roce 2006 byl hlavním výtvarníkem divadelní přehlídky Noci v mauzoleu v pražském Památníku na Vítkově. Je spoluzakladatelem uměleckého sdružení "Depresivní děti touží po penězích". Právě toto sdružení uspořádalo představení studentů a absolventů uměleckých škol. Některé hry byly inspirované realitou 50. let. Divadelní hra Caligula se záměrně odehrávala v hrobce, kde byly uloženy ostatky Klementa Gottwalda a jiných komunistických pohlavárů. Úmyslem bylo vyjádřit nesouhlas s jakoukoliv formou totality. Pokud však někteří novináři měli pocit, že divadelníci památník zneužili a znectili, mohli napsat ještě další šokující zprávu. V jedné z divadelních her, pořádaných v Památníku, účinkoval - považte - pes! Tedy vlastně fenka! A tady bych měl asi představit celou domácnost, kterou jsem navštívil. Vedle Davida Šlajse je členem domácnosti další "spolupachatel" skandálního divadelního festivalu režisér Jakub Čermák a také jejich fenka Fanny.V době mé návštěvy byl pan režisér v zahraničí a tak jsem se vyptával pana malíře...
Kdo přišel s myšlenkou, že ve vaší domácnosti chybí pes?
"Myslím, že s tím přišel Jakub. A nedalo mu moc práce, mě přemluvit, abychom to skutečně udělali.Bohužel jsme se s Jakubem loni na jaře rozešli, ale byl to opravdu dobrý nápad, pořídit si psa."
Fanynka pochází z útulku pro opuštěné psy. Rozhodnutí pečovat o takového psa však přináší jistá rizika. Tito pejsci mývají pohnuté osudy a to se často odrazí v jejich chování. Strach, agresivita... Jak si u vás Fanynka zvykala?
"O tom jsme tak nepřemýšleli. Mnoho lidí nás varovalo, že vzít si dospělého psa z útulku s seboupřináší jistá rizika, ale my jsme to nějak nevnímali, chtěli jsme psa, a věděli jsme, že si nemůžeme dovolit za něj dát několik tisíc. Útulek byl proto jasná volba. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme si Fanny vzali k sobě domů. Původně se jmenovala Mimi, což nám připadalo strašné, hned jsme to změnili, celým jménem se ale jmenuje Fanny Alexander, podle Bergmanova posledního filmu "Fanny a Alexander". Je to takový pes intelektuál. V útulku, kde jsme byli, nás přímo mezi psynepustili. Byly tam pouze fotografie s popisem, např. přibližné stáří, případně jak se tam pejsek dostal, jakou má přibližně povahu atd. Vlastně jsme přesně nevěděli jakého psa chceme. Přáli jsme si ale, aby byl hodný, neagresivní, protože jsem věděl, že chci aby se mnou chodil do práce a nemusel zůstávat sám celý den zavřený v bytě. Milá slečna nám pomohla vytipovat dva psy. My jsme ukázali na tehdy ještě Mimi a šli s ní na procházku. Byla tak nadšená, že jde ven, nabytá energií, životem. Nedá se to vůbec popsat. Ano, chtělo se jí strašně moc žít. Šli jsme zpátky do útulku, a já řekl, že si to musíme ještě rozmyslet. Jeli jsme zpátky do města, já musel do práce. Myslím, že jsme se i dost pohádali o to, že jsme si ji měli vzít hned. Celý den jsem na nic jiného nemyslel, ještě tentýž den jsme jeli zpět do útulku, pro naší Fanny, a já se celou dobu bál, aby nám ji někdo neodvedl. Byla tam. Byla krásná, nejkrásnější pes na světě. I když byla hubená, a ošklivě ostříhaná nůžkami. Zdála se být hodně vyhublá, ale oči, v nich bylo vše, co nemůže popsat ani největší básník, či filosof."
Ve které divadelní hře tedy Fanynka vystupovala? Šlo o nějaký výraznější herecký výkon, nebo byla tak trochu jen jako živá divadelní rekvizita?
"Hrála roli psa. Psa Ludwiga Woringera, který se vrací ze Steinhofu, psychiatrické léčebny, domů,do rodičovského dmu, kde bydlí jeho dvě sestry, kde vlastně zůstat nechce, neboť jak sám říká, "není nic horšího než zemřít v rodičovském domě" v představení Oslava Ludwigova návratu, naší úpravě textu Thomase Bernharda: Ritter, Dene, Voss. Původně jsme tuto hru nastudovali jako bytové divadlo, pak jsme ji zařadili do projektu Noci v mauzoleu, dá se hrát prakticky kdekoli, v sebemenším i sebevětším prostoru, to jsme si ověřili, tedy stále ověřujeme, neboť toto představení se v různých bytech stále hraje. Nechci unavovat popisováním hry, ale dalo by se říci, že je to příběh tří sourozenců, kteří se de facto nesnášejí, zároveň však jeden bez druhého nemůžou žít. Fanny jsme občas brali s sebou na představení, ona se pak zcela spontánně přidala. Byla proto naprosto přirozená. Největší psí herecký talent, jakého znám."
Myslím, že většina umělců - výtvarníků, zpěváků či herců při výběru svého psa preferuje plemena nevšední, často módní a extravagantní. Proč jste volil klasickou, dalo by se říci poněkud všední rasu - německého ovčáka?
"Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Nechtěli jsme se předvádět, my jsme vždy byli dostextravagantní i bez psa. Šok mají někteří lidé z toho, když vidí, že se psem jdu do kina, nebo do galerie na vernisáž. Do divadla se mi to zatím nepodařilo, když nepočítám naše vlastní představení, tedy i ta kde Fanny nehraje, kterých je, bohužel, početní převaha."
Dovolím si malé zamyšlení. Dle našich zákonů je pes "věc". Některé dokumenty jej označují dokoncejako "kompenzační pomůcku". Pes dokáže kompenzovat mnohé. Ztrátu zraku, samotu... a třeba takéibezdětnost. Sebe luxusnější ústav, či dětský domov, vždy zůstane pouze cituprázdnou chladnou institucí. Dost dobře nechápu, proč partnerům stejného pohlaví zákony této země neumožňují adopci. Přijetí zákona o registrovaném partnerství prý mělo, dle kritiků, narušit tradiční rodinu. Model tradiční rodiny však ve skutečnosti rozbíjí především okázalé nevěry našich nejvyšších představitelů státu. Nepředpokládám, že by se náhle vyprázdnily všechny dětské domovy, pokud by gayům a lesbičkám byla umožněna adopce. Určitě se však lépe žije s pocitem možnosti volby. Pokud se ale rozhodnete přebytek lásky a potřeby o někoho pečovat legálně někam investovat, jste odsouzeni pouze k návštěvě psího útulku? Chápal bych vznik pocitu občana II. kategorie...
"Ano, to je velké téma, jen plnohodnotné zodpovězení této otázky by vyplnilo celý prostor určený tomuto rozhovoru. Myslím, že gayové a lesby mají právo na to vychovávat děti, morální právo, a je zcela přirozené, že o musejí bojovat za legislativní změny v tomto směru. Aniž bych chtěl zlehčovat celou situaci, lesby to mají oproti nám gayům o poznání snazší, mohou si koneckonců dítě porodit samy, stačí jen sehnat vhodný genetický materiál od nějakého muže, což není příliš obtížné. Upřímně, jsem trochu unavený neustálou argumentací proti nesmyslným, tmářským názorům některých lidí, smutné je i to, že lidí v čelných politických funkcích této země. Možná se nás gayů skutečně bojí, ale znovu zdůrazňuji, že zcela bezdůvodně. Asi tomu nebudete věřit, ale za dobu, co byl u nás schválen zákon o registrovaném partnerství, jsem neohrozil ani jednu "tradiční" rodinu. Tento pojem je dnes už zcela vyčpělý. Co je tradice? To co jsme zvyklí vídatkolem sebe, až nám to nepřijde nepřirozené? Homosexualita je přece také tradiční. Existuje stejně dlouho jako heterosexualita, i když společnost, zejména evropská se snažila toto po dlouhou dobu nevidět. Ano, svazky, spolužití lidí stejného pohlaví mají bohatou tradici, a tu je dle mého názoru třeba rozvíjet, v souladu s vývojem společnosti, která, doufám, je dnes skutečně vyspělá a liberální. Jestliže základy evropské kultury položili homosexuálové Platon a Aristoteles, není důvod se nás bát. Koneckonců, já jsem loajální občan této země, jako každý správný občan pracuji a platím daně. A mimo to vytvářím i umělecké hodnoty - divadelní představení, filmy, jsem činný v oblasti výtvarného umění, viz www.depresivnideti.eu, www.nocivmauzoleu.eu."
Děkuji za rozhovor.
Publikováno 28.3.2007. 2007, uveřejněno se souhlasem autora.