Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Ing. Jiřího Zíky
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
"Jestliže se někomu ztratí pes, chraň pánbůh na toho psa střílet!" Také je vám tato věta tak sympatická? Řekl mi ji člověk v lesnickém stejnokroji. Bývalý vedoucí polesí, tedy myslivec z povolání. Není to málo, pokud má někdo pověst ryzího a slušného člověka. Takový ing. Jiří Zíka je. Každou chvíli se někde utrhne mediální lavina zlosti. Jednou jsou postiženi majitelé tzv. bojových plemen, jindy je hysterický útok veden proti myslivcům. A přitom by stačilo docela málo. Nedávat okamžitý průchod emocím. Naslouchat a dát druhému prostor k vyjádření názoru. Přemýšlet, než vyřknu kategorický soud, že "nemám rád myslivce".
Jméno Jiřího Zíky je dnes spjato se znovuzavedením chovu velkého münsterlandského ohaře u nás. Před nedávnem si opět pořídil štěně. Velmi temperamentní, téměř nezvladatelný a opravdu "velký" münsterland Aris se právě podrobuje přípravě na svoji první výstavu a já mám tu báječnou možnost posedět na zahradě domu v Hradištku pod Medníkem a naslouchat vyprávění jeho majitele.
"Lovecký lístek a členství v myslivecké jednotě mám od roku 1952. Táta, dědeček i pradědeček byli myslivci. Mívali německé krátkosrsté ohaře. Můj první pes v dětství byl jezevčík, v dospělosti to byl mimořádně lovecky nadaný český fousek, shodou okolností také Aris. S ním jsem se dostal v roce 1962 až na Memoriál Karla Podhajského. Měl jsem potom několik fousků i krátkosrstých ohařů. Zkusil jsem i anglické ohaře. V mládí jsem ale vídal dobře vypadající a skvěle pracující velké münsterlandy. Toto plemeno tehdy u nás chovala paní Paula hraběnka Kinská v Kostelci nad Orlicí. (chovatelská stanice "Stradina") Tento chov však zaniknul. Zjistil jsem, že toto plemeno je dostupné jen v Německu a Rakousku. V roce 1976 se mi konečně podařilo dovézt fenu velkého münsterlanda Ferru vom Hochholz. Lovecky nesmírně nadanou, úspěšnou na výstavách i v praxi. Vynikala na honech na drobnou zvěř i v dohledávce spárkaté zvěře. Byla to fena ostrá, ale přitom měla skvělou poslušnost. Tato zakladatelka chovu měla tři vrhy, ale krytí bylo spojeno s nepředstavitelnými problémy. Pro dnešní mladou generaci se bude zdát neuvěřitelné, jaké náležitosti bylo třeba vyřídit.
Bylo nutné žádat "povolení k vstupu do hraničního pásma." Také jsem žádal o "povolení k rozmluvě s cizincem na státní hranici." Vytelefonoval jsem příchod zahraničního chovatele s krycím psem a vydal se na hranice. Na přechodu Znojmo mne však nakonec nepustili ani s fenou za psem, ani chovatele psa ke mně. Tak jsem odjel s nepořízenou. Zadostiučiněním mi bylo, že moje háravá fena pobláznila všechny "službu konající" německé ovčáky pohraniční stráže. Další krytí se však podařila, i když jsem musel podepsat "prohlášení o tom, že se nesetkám se svojí sestrou, která žije v NSR bez souhlasu státních orgánů ČSSR." Další rok jsem také musel podepsat "prohlášení o tom, že nepožaduji devizový příslib a že náklady s cestou hradí moje sestra, žijící v NSR." Po mnoha letech, v roce 2000, přišlo ocenění z německé strany. Od německého klubu chovatelů jsem dostal stříbrnou jehlici za zásluhy o chov velkého münsterlandského ohaře. Chovatelská stanice vom Hochholz končí s chovem a přišla nabídka na štěně z posledního vrhu. Neodolal jsem a tak jsem si přivezl Arise. Jeho temperament se daří zvládnout, i když mi v tom občas brání zdravotní problémy s koleny. Dnes jezdí lesníci v automobilech, dříve jsme vše museli zvládnout na motocyklech za každého počasí..."
Zde se naše debata poněkud odklonila od tématu kynologie, ale jen zdánlivě. Kynologie a myslivost spolu naprosto souvisí a dnešní útoky na existenci myslivosti se mohou samozřejmě odrazit v chovu loveckých psů. A ten má u nás, stejně jako myslivost, velikou a hlavně slavnou tradici. Mělo by se nyní vše zapomenout a zahodit? Jaký je vlastně další smysl myslivosti? Položil jsem ing. Zíkovi těchto několik otázek najednou. Aby se na ně dalo odpovědět, vrátili jsme se ve vyprávění zpět do historie:
"Myslivost není sportem v zabíjení! Jde o chov zvěře ve volném prostoru. A k tomu, aby mohla být zvěř volně chována, naši předkové vymysleli pravidla, vycházející z etiky a mysliveckých tradic. Myšlenka myslivosti je překrásná a naši předkové předčili Evropu v existenci honebních společenství. Za Rakouska-Uherska i 1.republiky byla společenství majitelů pozemků (nikoliv myslivců) a ti pak umožnili za úplatu myslivost vykonávat. Můj děda spoluzakládal v roce 1923 Československou mysliveckou jednotu. Táta vykonával myslivost do roku 1948, kdy mu komunisti vedle majetku sebrali i lovecký lístek a zbraně, včetně těch, které schovával za Heydrichiády, za což byl trest smrti. Díky tomuto původu jsem se stal lesním dělníkem a později jsem dálkově vystudoval lesnickou školu v Písku. Jako vedoucí polesí jsem pracoval 33 let a během této práce jsem vystudoval fakultu lesního inženýrství při VŠ zemědělské v Brně. Za 50 let aktivní myslivosti tedy nějaké poznatky mám. Ale nyní jsem zděšen tím, co se děje jak ve věci myslivosti, tak ve věci lesnictví.
Od dob komunistického režimu neexistovala u nás snad větší kampaň (demagogická a lživá) proti určité skupině obyvatel. Samozřejmě, i mezi myslivci se vyskytují lidé dobří i špatní. Řidič auta složí zkoušku z dopravních předpisů a pokud předpisy nedodrží a způsobí nehodu, je vina a odpovědnost zcela na jeho straně. Pokud člověk složí zkoušku z myslivosti a při použití výkonu práva myslivosti střelnou zbraní někoho poraní, jde o stejné selhání a porušení předpisů. V této době se však sdělovací prostředky na takovou nehodu doslova vrhnou a líčí myslivce jako téměř potenciální vrahy. Veřejnost je pak dezorientována novinářskou štvanicí. Přitom nejde o to, aby myslivci měli do čeho střílet. Jde o zachování volného chovu zvěře, která je naším národním bohatstvím. Do diskuse nad návrhem zákona o myslivosti bohužel hovořili lidé, kteří nenávidí myslivce a o myslivosti mnoho nevědí.
Dnešní znění zákona o myslivosti je kompromis mezi lidmi, kteří chtějí myslivost zachránit a lidmi, kteří ji chtějí zrušit. Je v něm velmi mnoho chyb a nedostatků. Problémem je také dost lidí, které ke složení zkoušky z myslivosti vede pouze touha střílet. Také někteří velmi dobře situovaní podnikatelé používají s oblibou zakázané způsoby lovu. (Střelba z terénních automobilů atd.) Každopádně ale myslivost potřebujeme a má v dnešním světě své místo. Zvěř se musí chovat plánovitě a její stav je třeba regulovat. Smrt zvířete odstřelem je mnohem humánnější, než na jatkách. Je zbytečné čekat, že si příroda pomůže sama a vše za nás vyřeší. Biologická rovnováha byla v Evropě dávno narušena a jde o příliš zabydlené území. Díky zákonu, který omezil norování, dnes majitelé norníků posílají "do války nevycvičené vojáky." Liška v umělé noře při tom bere výcvik jako hru. Nevycvičený pes ale potom ve skutečné noře může přijít o život. Dochází k přemnožení lišek a tím k úbytku drobné zvěře. Zajíců, bažantů a koroptví je tak málo, že i využití loveckých psů je menší. Velmi žádané jsou dnes ale jezevčíkovité braky na naháňku černé zvěře.
Bez psa myslivost není možná. Nejde jen o dohledávku, ale třeba i o záchranu bažantích hnízd před vysečením. Veřejnost a zejména kynologická, by měla mít dostatek seriozních informací. Třeba o tom, že na jaře, kdy má volně žijící zvěř mladé, nutně potřebuje klid. O ten ji připraví i volně pobíhající, nepytlačící pes. Před pytlačícím psem už potom nemá např. srnče šanci. To by měli majitelé psů pochopit a pokud je myslivecká stráž požádá, aby si svého psa uvázali, měli by vyhovět. Na druhé straně je nesmysl střílet po psu, který svému majiteli uteče. Jde jen o slušnost,ohleduplnost a dodržování pravidel soužití."
V tomto okamžiku byla předvýstavní úprava Arise dokončena a naše pozornost se opět vrátila k dlouhosrstým ohařům a zejména k blížící se výstavě. Ing. Zíka připomenul zážitek z výstavy v minulých dobách, dnes již tradovanou historku:
"Většina z nás si ještě vzpomene, s jakým nevkusem dokázali komunisti "ozdobit" republiku při jakékoliv příležitosti. Při 40. výročí založení KSČ visela tato číslovka snad na každém sloupu. Organizátoři výstavy psů tehdy marně vyhlíželi výpravu vystavovatelů z Německa. Ti dorazili o mnoho později a velmi se omlouvali. Disciplinovaní Němci totiž od našich hranic pečlivě dodržovali čtyřicetikilometrovou rychlost..."
Publikováno 9.9.2002. 2002, uveřejněno se souhlasem autora.