Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Baronka z Vysočiny (30. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
No nazdar. Jmenuji se Delonka. Ne, že bych normálně prožívala takováhle psí psaní psům (a lidem), ale moje téma se jinak pojmout nedá. Popravdě se nejmenuji Delonka, ale Delona Cherie Boheme, což mám v papírech. Ovšem NIKDO si mi tak nedovolí říkat. Pro paničku, která u mne bydlí jsem Delonka, princezna, zlatíčko atd...
Od začátku - narodila jsem se ještě se třemi sourozenci před 7 lety kousek od Brna, dodnes tam žijí u "chovatelů" moji rodiče. Brácha bydlí v Krahulčí u řezníka. Myslím se má dost dobře, ale slyšela jsem, že když mu v nestřežené chvíli čmajzl (brácha řezníkovi) kus uzeného z talíře, šlo mu o kožich (bráchovi). Jedna ségra bydlí v Brně a druhá někde u Třebíče. Jsou to potvory, protože se neozývají a proto o nich nic nového nevím.
Hlavní a nejdůležitější je moje maličkost. Vlastně - žádná skromnost, jsem Nejkrásnější, Nejchytřejší, Nejelegantnější pejsek na světě. Můj kožíek se leskne a jsem "jen promluvit". Mluvit teda nemusím, protože mne panička poslouchá na tlapky mávnutí... Je to trochu tím, že panička je se mnou doma sama a fakt si dobře rozumíme. Moje genialita si vyžaduje publikum, proto občas moje panička zavolá "chovatelům" a patřičně vše vylíčí. Ještě štěstí, že chovatelka je taky trochu... no víte co, takže s ní telefonáty mojí paničky neseknou. Náhodou vím, že chovatelka mým rodičům a dalším psím kamarádům dělá topinky (když oni ten nezdravý fuj mají moc rádi) a taky jí doma běhá samej pes génius, Einstain a MISS WORD (i když na mne nemají!). A taky vím, že chovatelka má kamarádku, která se "popsila" tak, že její dobrmanka spí v posteli a jí pomerančovou kůru v čokoládě nebo peprmintovou čokoládu z Anglie a víc jak 2 dny stará šunka je pro ni eklhaft. Jenže to už je úplně jinej psí život.
Mezi naše (moje a paniččí) svátky patří moje narozeniny, dostanu dárek a vždycky jdeme k fotografovi, kde dostanu nějakou ňamku se zapálenýma svíčkama, abych věděla, kolik mi vlastně je. Dostávala jsem grilované nebo pečené kuře - jednou do roka se to snese, i když zdravé moc není - naposledy k sedmičce jsem měla dortového ježečka speciálně udělaného v cukrárně. Příliš o takové věci nestojím, skoro si myslím, že to pak sežere fotograf, ale kvůli paničce se snažím tvářit co nejméně povzneseně. Pro mne, za mne, se může fotograf grilovaným kuřetem klidně zalknout, protože panička mi vaří onačejší a zdravější jídla. Příkladně: krůtí prsíčka na drobno s rýží a strouhanou syrovou mrkvičkou, drůbeží játříčka restovaná s kuskusem, kuřecí maso s vařenou zeleninou, dušené krůtí stehýnko, jednou za čtrnáct dní plátek hovězí roštěné, oblanšírované, jen aby nevytekla šťávička... taky můžu ryby a králičí maso. Olej používáme výhradně olivový. Vždyť veselou story s lososem Vám už chovatelka určitě "práskla". Granulky mám pořád taky, ale jen, když mám chuť něco zobnout přes den, snad jednu nebo dvě. Nakonec, taky si musím hlídat tajli.
Další velký svátek je den, kdy jsem byla do nového domova přivezena jako štěňátko, ale to k foťákovi nemusím, protože dvakrát do roka bych to paničce nemohla tolerovat. Že spím v posteli ani nemusím psát, je přece logické, že pes mého formátu se nebude povalovat leckde. Ovšem ne, že bych se tísnila s paničkou, ani omylem. Mám pro sebe celou člověčí postel. Asi jsem na tom lépe než panička, protože já mám ještě svoji boudičku, kam se jdu zašít, když mám všeho dost nebo se na paničku urazím (což není moc často, ale občas to z výchovných důvodů provést musím) a tu boudičku mám sama pro sebe. Panička se tam nevejde. Heč.
Na procházky chodíme po ránu, až se mi uráčí vstát, po poledni a pak ještě večír před spaním, abych si užila pohybu, můžu si i pohrát s pejskama. Ne s každým! Vyloučeni jsou zablešenci a ti, kteří by usilovali o moji ctnost! Ono prospěje i paničce, když se trochu hne a jdeme třeba k rybníku.
Minimálně jednou ročně musíme k veterináři na očkování. Bývá to zážitek. Pro veterináře. Doufám, že bledne už měsíc předem, surovec. Před dvěma lety se mi po očkování udělalo trochu šoufl (kdo ví, čím to očkování spajcoval) a panička honem volala, aby se na mne přišel podívat. Poctivě se snažil paničku odpálkovat s tím, že zrovna nemá čas. Jenže, když mu panička barvitě vylíčila, že když se mi, nedejbože, něco stane, tak z veterináře u soudu vysoudí všechny jeho peníze, pak ho osobně stáhne z kůže a následně "si na sebe šáhne", veterinář přehodnotil svoji "zaneprázdněnost" a přifičel jak s keserem. Zase do mne cosi píchnul (to mu jednou oplatím) a mně bylo za chvíli fajn. Jemu asi moc fajn nebylo ještě dlouho, ale co, měl si taky něco píchnout, když je tak chytrej a paničku vytočil.
Občas jezdíme za "cérkou" do Čech. Na pár dní tam jedu ráda, ale brzo už mám dětiček plný voči a koukám "paničko, jedeme domů". Klídek je klídek a navíc, doma mám paničku výhradně pro sebe. Vždycky jsem si hlídala, aby mi ji někdo moc nerozptyloval, protože ona si mne vybrala, ona si mne ochočila a já jsem jejím výhradním majitelem. Už Malý princ říkal, že když si někoho ochočíme, tak jsme za něj zodpovědní po zbytek života! Jsem totiž fena vzdělaná. I návštěvy celkem snesu, ale co je moc... jednou se nám nějak zakecala návštěva a mne bralo spaní. Šla jsem si lehnout, ovšem panička pořád nikde. Přece nebudu spát sama(!), to je vrchol. Koukla jsem se škaredě do obyváku a návštěva nic, sedí si jako na hodech. Koukla jsem se škaredě podruhé a pak jsem udělala, co v životě nikdy... vyčurala jsem se doprostřed obýváku na koberec, abych si zjednala pozornost. Návštěva pochopila a rychle zavřela dveře z venku. Panička rovněž pochopila, utřela loužičku a šlo se chrupat.
Myslím, že můžu říct, že jsem s paničkou spokojená. Je hodná, vycvičená a vůbec. Někdy se musím pro sebe usmát. Třeba, když mi našla bílej fous na čumáčku, jak se vyděsila, že prý už jsem senior!! My fenky si to tak neberem a barvit se kvůli ní teda nebudu... Možná mi panička časem pořídí psího kamaráda, abych se měla s kým vracet do "štěňátka", ale pořádně si nejsem jistá, jestli bych snesla se o paničku dělit. Každopádně, když poslouchám jiný pejsky, mám dojem, že u nás doma jsem našla psí ráj, tak říkajíc Eldorádo...
Mějte se, lidi a když mne potkáte, smíte mi říct, že jsem ten nejkrásnější pejsek a princezna... a tak. Panička to móóóc ráda slyší.
Publikováno 4.11.2005. 2005, pro www.spicove.cz