Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Bonitace to je práce, aneb PPP (22. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Poslední dobou většina našich rodinných přesunů se psy může mít statut expedice a to i tehdy, když se jedná o účast na bonitaci, která se koná kousek od našeho "základního tábora". Možná to bude tím, že můj muž k tomu přistupuje plánovaně. Vytyčí časovou osu přesunu obohacenou zastávkami typu "to ještě stihnem... a tam se jen otočíme, a když pohnem, tak i..." Pak začne šikana na téma PROČ ještě nejsem hotová, když přece už JEDEM. Opomíjí fakt, že musím psy připravit (nepřesáhnout se a vzít ty správné), učesat je, zkontrolovat jestli pod ocáskem není nějaký zapomenutý poklad, vzít jim misky, vodítka, hřeben, ručník, průkazy, očkováky, vstupní listy, dítěti cestujícímu s námi též nějakou výbavičku, musím se i převléci (triko, ve kterém jsem je česala sice připomíná Jégrovo teplé spodní prádlo s chlupem ven a asi by nebylo to nej, v čem bych se měla ukazovat na veřejnosti).
Letošní letní bonitace byla zvláště výživná. Na tomto místě musím objasnit PPP v názvu mojí úvahy. Plný pytel problémů... Zvažuji mezi géniem Šimka a Grossmanna nebo mým milovaným pionýrem slepých uliček Járou da Cimrmanem.
Moje tři holky dosáhly věku, kdy už by mohly nosit titul "chovná". Situaci jsem ovšem lehce podcenila. Tara, která se doma chová jako terminátor, se v prostředí plném lidí, psů, štěkání, pobíhání, rezonancí a "vochmatávání" cizími lidmi zachovala jako pravý žák Ghándího. Pasivní rezistence. Kecla na zadek a odmítla spolupráci, natož potom koordinovaný pohyb. Jedinou výjimku učinila v okamžiku, kdy se mi pokusila už navždy skrýt pod sukní. Později na trávníku stress rozběhala, i ocáskem mávla, ale už bylo pozdě. Dobonitovaly jsme. Moje chyba. Asi budeme muset jezdit cvičit ruchy na brněnské nádraží kličkováním mezi bezdomovci, protože v naší klidné vísce je největším psím vzrušením a psí společenskou událostí hromadné očkování proti vzteklině. Takže, Taro, bonitace někdy příště...
Jako druhá nastoupila Odetka. Je pravda, že s létem odložila kožich do čistírny a vypadala spíše jako kartáč na sklenice, ale u bonitace to přece není to hlavní. Co také vytknout feně, která je plnochrupá, má zuby jako hladová zeď, tmavý pigment, pately 0/0, chodí jako panenka... Ovšem - záleží na úhlu pohledu. Zde si dovolím odbočku - nebo jak říká můj oblíbený Jára da C. - slepou uličku. Už dávno tomu se v chovu objevil jistý Mc'Coy Soffies. Krásné importované zvířátko se zářivě oranžovou srstí a světlým až bílým stínováním spodní části těla. Stal se mnohonásobným otcem a někteří jeho i vzdálení potomci zdědili i jeho barvu. Tak se k nám dostalo "urajiro".
Nebylo to sice příliš jako zbarvení preferováno, protože je nejvíce žádoucí u oranžového špice barva pokud možno ve stejném tónu, ale bylo tolerováno. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že milé světlé stínování už nejenže není tolerováno, ale je to vylučující vada. Prosím nezaměňovat s vylučující vadou - bílé skvrny u jinak jednobarevného jedince. Stínování nejsou skvrny. Měla jsem asi výraz maršála Malinovského, když poprvé spatřil orloj na Staroměstském náměstí. Ovšem, díky toleranci bonitační komise, budu-li trvat na svém, je mi povolen zkušebně jeden vrh. Setrvala jsem na svém principiálně chybném stanovisku. Chybná stanoviska jsou mým osudem. Ať na dranc je prapor, ještě nepadl a je jen můj.
Třetí moji chlupatou radost jsem raději z bonitace odhlásila. Také se tvářila, že zrovna dnes nemá ten pravý den D. V tom jsem jí, makovičce, dala za pravdu. PPP - pytel už byl problémů úplně plný i počasí bylo pěkné, tak jsme zvolili čestný ústup směrem ven z areálu a k bazénu. Osvěžena na duchu i na těle jsem vstřebala nové úhly pohledu a s optimismem hledím do budoucnosti. Překonala jsem i zjištění, že ač jsem řádně a v termínu zaplatila členství v našem osvětovém spolku, nebyla jsem patřičně zúřadována a tudíž žiji na okraji společnosti málem jako nečlen!
Věřím, že řada majitelů si ten krásný den užila, počasí parádní a ten trávník široko daleko ještě parádnější. Tu a tam si některý špic hrál na dostiháka, prostě idyla, jakou bych našim psím smečkám přála dnes a denně.
Publikováno 30.5.2005. 2005, pro www.spicove.cz