Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Výstavy (4. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Výstavy jsou báječná věc, kde se sejdou lidé podobně potrefení, aby prohlédli konkurenci, vybrali ženicha či nevěstu pro další nadějnou generaci, ukázali, že zrovna ten JEJICH je prostě nej, povykládali se spoustou známých u kruhu, vyměnili "zaručené informace"...
Výstavy nenávidím, nenávidím je už od večera před výstavou, kdy mám pocit. že nestíhám vykoupat a upravit psa, uvařit šílenou spoustu jídla, aby rodina nehladověla a rodinný krb neskomíral, zatímco se bude matka trapně flákat. A to bych se měla také trochu zkulturnit, abych tvořila psu odpovídající doplněk. Nachystat oděv - bílý pes-černé šaty, černý pes-bílé šaty, případně něco jiného, co sice s barvou psa vhodně kontrastuje, ale neruší celkový dojem. S mým šatníkem vskutku hračka. V 1 hodinu v noci už jsem vyplivaná jak čerstvý absolvent běhu Praha-Prčice. Ráno moudřejší večera. Ráno vstávám jako ptáci a mlékařky a - je li to vůbec možné, nenávidím výstavu ještě víc a i sobě přiděluji v duchu nějaké tituly, které rozhodně nejsou akademické. Ježííš! Těch peněz, toho času, tlouct se v autě na druhý konec republiky, zatímco má nejlepší naděje a vizitka mé chovné stanice - pes ještě včera vykoupaný, učesaný a vůbec výstavní - v přenosce (v lepším případě) nebo na klíně spolujezdce (to v horším případě) tiše zvrací.
Po dlouhé cestě se dostáváme, já i moje kamarádky se svými psy a výstavními nadějemi, k cíli - všechny cesty TAM se mi zdají k nepřekonání dlouhé. Pak, vedeny instinktem naprosto neomylně projedeme úplně jinam, než kde se nachází kýžené výstaviště nebo jiný objekt, kde se výstava koná. Proto je dobré vyrazit o několik hodin dříve, než trvá plánovaná cesta. Tuto časovou rezervu nezbytně potřebujeme, abychom objely, přejely, propátraly... a cestou se ptaly různých individuí, které nás rovněž matou a posílají na opačné konce. Nikdy bych nevěřila, že město má tolik různých konců. Ale dobrá věc se vždy podaří. Výstaviště je nalezeno, všechny přenosky, kufříky, kabelky, židličky, deštníky vyloženy z auta a my se proměníme v něco, čemu se v Asii říká kuli. Každá ověšena hroznem zavazadel a se psy motajícími se pod nohama (už dávno nepřipomínají včerejší úhledné krasavce) hledáme za A) veterinární přejímku a za B) kruh, kde bude "naše" plemeno defilovat. Shodou okolností, která se opakuje až neskutečně pravidelně, je písmeno A vzdáleno od písmena B cestou přes celé výstaviště a spojeno s crosscountry přes zatravněná prostranství s obcházením jiných kruhů, stánků s čímkoli a jiných překážek. Cestou je třeba dbát nejen na zavazadla a již značně omšelé psí šampiony na konci našich vodítek, ale je nutné také ostře sledovat okolí, jestli se někomu neutrhla bordó doga nebo k nám nemíří hodně naštvaný jezevčík, což by mohlo - vzhledem k velikosti našich psů - být osudné.
Zdárně dorazíme ke kruhu. Zaujmeme strategické pozice, umístíme pejsky. A v tu chvíli nenávidím výstavy, co mi síly stačí. Vidina, jak exhibuji v kruhu - s nahrubo očištěným a ulepeným psem a v kontrastním oblečku, na kterém se už z dálky vyjímají psí chlupy, které se ze psa přemístily na mne, mne drtí. Nastává chvíle sčítání škod utrpěných cestou a jejich minimalizace. Oddechnem, dáme kafe, psi mezitím už nabývají původních tvarů, oslintání osychá a dá se rozčesat, slunce vychází a nám se vrací alespoň část optimismu. Ještě upravit šaty ke kterým psí chlupy vykazují značnou příchylnost. Ale i to se zvládne. Poslední úpravy na psovi. Výtečně. A jdeme do kruhu. V tu chvíli nevnímám, neradno ptát se mne ani jak se jmenuji, a mám žaludek jako hruštičku. Nebo spíš jako chlupatou čepici, která chce na vzduch. Ale dokonáno jest. Za chvíli už je jasné, jestli jsme dopadli výborně (jak jinak) nebo výborně a mohl by kápnout nějaký titul. Alespoň maličký titulek, prosím... aby nezůstalo jen u titulů, které jsem ráno přidělila sama sobě. Někdy se zadaří, někdy ne. Naložíme kufříky, přenosky, sedačky atd a jedeme domů.
Cesta zpět ubíhá jako splašená, nadšeně vyměňujeme zážitky... Ale ani tituly opravdu nejsou všechno. Výstavy jsou báječná věc, kde se sejdou podobně potrefení... Tak co, holky, kam se přihlásíme příště?
Publikováno 29.1.2004. 2004, pro www.spicove.cz