Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Psí život v Nitře (17. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
V sobotu 6.11 se konaly v Nitře dvě výstavy. Mezinárodní a Slovenská špicí klubová. Můj malý černobílý strakošek Denisek na nich měl mít premiéru, tak jsem jej přihlásila na obě, v blahé naději, že alespoň na jedné z výstav se slušně předvede.
Jako obvykle - předem těšení, v sobotu ranní skučení, co jsme si to, proboha, zase vymysleli, jet v takovém počasí (určitě bude pršet, foukat, bláto, mlha, namrzlo atd.) až NĚKAM. Smůla, že nejsou mezinárodky u nás v Sokolovně. Šup, ranní psí rajóny - pro nezasvěcené, ale těch je mezi chovateli málo - úklid noční činnosti, vyměnit vodu, vyčůrat, něco málo nakrmit. Všechny úkony se samozřejmě týkají psů, protože my nebudeme snídat vůbec nebo něco švihnem na benzínce.
Počasí nám, kupodivu, přálo, teplota, tlak i rosný bod. Jak zmizela ranní deprese, nastoupil pud cestování. Nejlépe vše snášel Denisek. Vypulírovaný hupl do přenosky a tvrdě usnul. Do Nitry jsme dojeli v pohodě. Trochu bloudění na výstavisku, protože označení pavilonů nepatřilo mezi nejpřehlednější, ale za chvíli jsme spokojeně seděli u kruhu, kde se měla odehrávat Klubovka. Organizátoři jej prozíravě umístili vedle kruhu, kde se špicové měli posuzovat na MV. Zde bylo operativně změněno pořadí posuzovaných plemen tak, aby špicové nastupovali jako první a mohli plynule přejít na Klubovku. Tato změna ovšem zasadila smrtící úder vedoucí kruhu a zapisovatelce na MV a jejich orientaci v posuzování. Obě dívčiny měly z počátku jen velmi matnou představu, která třída má být zrovna v kruhu, o jaký titul se zrovna jedná. Dokonce se občas pokusily nahánět k posouzení psy už posouzené. Prostě - chaosily, co se do nich vešlo. K hladkému průběhu nepřispělo ani to, že střední vlkošedáci byli "politováníhodným omylem" v katalogu zapsaní mezi vlčími špici. Rozhodčí byl p. Havelka. Posuzoval velmi korektně (nic mu neuniklo... ach jo). Ale o stav jeho srdeční soustavy jsem měla vážné obavy (nebo o životy personálu v kruhu). Teprve, když byl personál doplněn o pana Škvareninu, který situaci uklidnil, vyvíjelo se vše správným směrem.
V rázech malý a střední špic nebylo obsazení v jednotlivých třídách příliš početné. U trpaslíků se sešlo více jedinců, převážně pohledných. BOBka dostal mladý (!!) oranžový pejsek Andre Apri Cherri, tak pěkný, že mít velkou kapsu a kdyby se majitelka zrovna nedívala... titul byl pro něj o to cennější, že vyhrál i nad vlastní mámou, toho času šampionkou. My jsme "vyvázli" s Deniskem také s titulem. Musím se pochválit, protože to za mne nikdo neudělá. Velmi příjemně mne překvapil, protože se celou výstavu choval jako ostřílený profesionál. Střihnout výstavní postoj bez mého zásahu? Klidně, levou tlapkou. Vystavovat psa, který se vlastně vystavuje sám, je značka ideál.
Další velmi příjemné překvapení mi připravili velcí černí špicové, kteří (mladí z jednoho vrhu) se dostavili v nevídaném počtu 3 jedinců. Jeden hezčí, jak druhý. Srdce Štěpky Vitonské by zaplesalo. Pro změnu nebyl jediný velký bílý, takže je stále co zachraňovat. Také ráz střední vlkošedý by potřeboval posílit, podle toho, co je vidět i na ostatních výstavách. Bonssay Charga, ač stále ve formě, to sama nevytrhne. Trochu odbočím - jiskřička naděje středních vlkošedých je malinká Olympia z Hradu Pajreku - jestli s ní noví majitelé neulehnou šťastně za gauč, ale vydají se nelehkou cestou výstav.
Klubová výstava se začala odehrávat ještě v průběhu posuzování na MV. Majdou donucena nevybíravými způsoby, metodou cukr a bič, jsem slíbila zapisovat výsledky obou výstav. Opsat z tabule nehrozilo nikde, opsat od zapisovatelky v kruhu na MV bylo také vzhledem k celkové atmosféře velmi riskantní. Tak jsem část MV potupně opisovala od p. Stinglové, která je v této činnosti zběhlá (a byla ochotná se podělit) a část výsledků ještě potupněji loudila přímo od vystavovatelů. Těkala jsem od kruhu ke kruhu a doufala, že nic neprošvihnu. Vlčí špice jsem vzdala úplně. Nakonec mi výsledky klubovky půjčila zapisovatelka, takže tam problém nevznikl. Samozřejmě s výjimkou vlčích, protože to už jsme stěhovali majetek směrem k soutěžím do jiného pavilonu.
Zpět k průběhu - posuzoval p. Kohút, vedoucí kruhu byl p. Škvarenina, takže se úřadovalo bez zádrhelů. V trpasličích obsazení víceméně opisovalo stav z MV a pejsci většinou lahodili oku, v malých zpravidla co barva, to 1-2 "kousky", takže o BOBa se nás, CACů, sešlo hodně. Vítězkou se stala malá oranžová fena Daria Salix Alba p. Škvareniny. Střeďáků se nám moc neurodilo, ale zastoupení bylo důstojné. Vlkošedá fešanda Bonssay, hnědý Cromwel, 2 bílí sourozenci a 1 oranžáček. Vítězem plemene se stal oranžový Iorrrik Salix Alba. Klubovými vítězi se letos šetřilo. K mému jemnému sluchu se dostala informace, že napříště KV budou dostávat pouze psi v majetku členů Slovenského klubu. Dost by mne zajímalo, jak se tohle dá zajistit, když podle řádu nesmí rozhodčí a vedoucí kruhu před výstavou číst katalog, takže by teoreticky neměl vědět nic o původu a majiteli posuzovaného psa. Ale zázraky se dějí. I při této výstavě by se nějaký našel. Nebudu popisovat, měli jste tam být. Vaše chyba.
Závěrečné soutěže byly dlouhé a vydatné. Junior handling začínal třídou - každý pes předvede své dítě. Chodily v něm dětičky snad 5-10 leté, z nichž některé se mohly svému psu podívat přímo do očí, stačilo jen trochu zaklonit hlavu (trošku přeháním...). Starší juniorhandleři se snažili a v duchu jsem jim záviděla techniku. Až vezmou i u nás do ruky předvádění profesionálové! Další soutěže přeskočím, protože moje pozornost při nich silně ochabovala. Jen u národních plemen jsme se všichni okolo koukající shodli na nádherném Československém vlčákovi, který nakonec nebyl vybrán a celkově zvítězil - světe div se - Slovenský čuvač (trocha ironie nikoho nezabije - někteří čuvači nastupovali na defilé jako na Velkou pardubickou).
Se zájmem jsem skoukla veterány. Je báječné vidět, jak se i zvířata, která mají, dá se říct, po sezóně, dají udržet ve formě. Všichni byli nádherní. Bez výjimky. Protrpěla jsem se až ke kýžené V. skupině, proběhla kolečko... do užšího výběru se opět dostal mladý trpasličí oranžáček Andre (proč ho nemám doma???) a kdo šel na "bednu" vážně nevím. Já to nebyla a Andre, bohužel, také ne.
Venku byla mezitím tma tmoucí, před námi daleká cesta a můj muž už dávno obešel většinu stánků s dobrotami, přečetl noviny a naznačoval nepřehlédnutelně "...jedem, jedem". Takto jsme se prokousali prvním Deniskovým výstavním dnem. Ale vážně Vás nikdo nenutil, abyste tenhle elaborát četli celý.
Publikováno 9.11.2004. 2004, pro www.spicove.cz