Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Mičurin v nás (14. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Když se v chovateli hne gen z Mendela, Mičurina nebo nedej bože, Lysenka, je zle. Je to horší než žaludeční vředy. Chůze je strnulá, pohled nepřítomný.
Já například nereaguji ani na pokyn "k plotně", na dotazy odpovídám zmatečně nebo vůbec ne... Tvářit se tak můj muž, podezřívám ho, že připravuje dovolenou v Himalájích. Ale to se jen chovatelské zanícení dostalo do virulentní fáze. Dívám se na fenu (co na tom, že je ještě štěně, kterému se prořezávají zuby), v mé hlavě se už prohánějí psi, kteří by ve spojení zrovna s touto krasavicí dali základ NĚČEMU - něčemu úžasnému, vedle čehož by standard bledl závistí a na výstavách klekali a omdlévali fotografové renomovaných časopisů. Už se na hodiny hroužím do průkazů původu (zatímco muž si čte jízdní řád nebo něco jinak poučného a povznášejícího), přemýšlím, který předek by se mohl prosadit a zazářit. Čí vliv je třeba posílit a kdo z prarodičů by mohl zhatit mé plány. Naplánováno a vykonáno. Kostky jsou vrženy. Veni, vidi... teď ještě vici a máme to v kabeli.
Takto se mi zachtělo špiců trpasličích strakošů. Uznej, laskavý čtenáři, že takový pravidelně zbarvený strakoš je jako malé umělecké dílko. A ne "vořech", jak někteří skalní potupně říkají... Trpaslíků v tomto zbarvení by u nás v republice na prstech spočítal. I podařilo se mi všudypřítomnou náhodou zakoupit černobílou trpasličí fenu. A můžeme začít dělat díru do světa. Jenže ouha. Všichni barevní trpaslíci u nás jsou blízcí příbuzní. Kde vzít pejska k naší slečně? Zapátrala jsem v kalných vodách chovatelských a podařilo se mi NĚCO vylovit. Před několika lety byl k nám importován z Maďarska přes Slovensko a ještě dalšími pěšinkami trpasličí bílý pejsek. JEDINÝ. Jediný bílý trpasličí pejsek v celé zemi české. Krásný, ověnčený tituly, ale neuchovněný, nezapsaný import. Naštěstí jsem vypátrala majitele v okamžiku, kdy jej chtěli z rodinných důvodů prodat. Ovšem prodat 6letého pejska je trochu problém. Není roztomilé štěňátko. Naštěstí pro mne... Za dva týdny byl můj. Lukácz... česky Miki... a po domácku Mickeymouse. Za další dva týdny se podařilo jej "zprovoznit" - byl zapsán v naší plemenné knize jako import, byla mu uznána bonitace a následně mu byl přiznán i titul Českého šampiona. A to navzdory povodni, při které uplavaly i archivy posudků z výstav, přes které jsme museli jeho nárok na šampionát dokladovat.
Konečně. Moje strakatá radost zahárala, ženich byl k dispozici. Ovšem za předpokladu, že šestiletý pes bez zkušeností pozná, co udělat v pravou chvíli. Byl to kluk šikovný, poznal, co velí matka příroda. Nastalo těšení. Termín radostné události se blížil. Teď!! Narodila se nám bílá holčička... následovala černá holčička... KDE jsou strakátka???... narodil se krémový chlapeček... a na závěr krémová holčička. Počtem štěňat důvod bouchnout šampaňské. Čtyři štěňátka od trpasličky je téměř neuvěřitelné množství. Ale KDE jsou ta strakátka???
Postavme se osudu a pohleďme pravdě do očí. Strakátka nejsou. Navíc krémová barva - kde se vzala? Řada otázek bez odpovědí, protože krupiér v této ruletě je právě matka příroda. Šťouravého - a nelaskavého - čtenáře by mohlo napadnout, že vhodně vypomohl s otcovstvím náš krémový Fído. Ani náhodou... Strakatou princeznu jsem hlídala jako drak. Další vhodný ženich pro naši strakatou krasavici - rovněž strakoš u nás není. Druhé kolo jsme naplánovali právě s krémovým Fídem. Když s bílým psem se ukázaly takové neočekávané barvy... co bude, když je otec štěňat krémový? Teď už to vím. Máme zase čtyři štěňátka... Všechna černá. Jednou, doufám, přírodu přece jen přehraju. Budou strakátka. Však já se dočkám!
Publikováno 5.8.2004. 2004, pro www.spicove.cz